společenská smlouva Ústřední myšlenkou teorie společenské smlouvy je idea, že legitimní vláda je umělý produkt dobrovolné dohody svobodných morálních činitelů - že neexistuje nic jako "přirozená politická autorita". Michael Oakeshott má tedy pravdu, když nazývá kontraktarianismus doktrínou "vůle a vynalézavosti"; typickým výrazem této teorie je LOCKOVO tvrzení, že "dobrovolná dohoda dává politickou moc do rukou vládců". I když stopy teorie společenské smlouvy najdeme jak v antickém, tak ve středověkém myšlení, a i když nyní dochází mezi některými moderními liberály k jejímu vzkříšení, její zlatý věk byl v období mezi lety 1650-1800, které začíná HOBBESOVÝM Leviathanem a končí KANTOVÝMI Metafysickými základy spravedlnosti.
Je sporné, proč voluntarismus hrál v západní filosofii tak významnou úlohu. Pravděpodobně je tomu tak proto, že antické teorie dobrého zřízení a přirozené společenské povahy člověka ustoupily pod vlivem křesťanství filosofii politiky založené na modelu "dobrých skutků"; stejně jako konání dobrých skutků vyžaduje jak znalost dobra, tak vůli konat dobro, vyžaduje politika morální souhlas a zapojení jednotlivce do politiky na základě jeho vlastního rozhodnutí. Svoboda podřídit se dobrovolně absolutním normám byla vždy důležitou součástí křesťanského učení a reformace nepochybně posílila prvek individuální volby a odpovědnosti morálního uvažování, kterému podřídila funkci morální autority. Bylo tedy jen přirozené, že se "protestantská" myšlenka morální autonomie jednotlivce rozšířila z theologie a morální filosofie do politiky, a stala se intelektuálním základem teorie společenské smlouvy. Po rozvinutí těchto základních společenských myšlenek reformace nemohla nadále legitimizovat nějakou instituci pouhá její kvalita; bylo třeba jejího potvrzení jednotlivými lidmi, kteří byli chápáni jako její autoři. Ať již však vznikl voluntarismus a teorie společenské smlouvy jakkoliv, je jisté, že myšlenka dobrého státu postupně ustupovala myšlence legitimního státu a od sedmnáctého století tato legitimita bývala často zakládána na vůli.
Rozhodující obrat ve voluntarizaci západní společenské filosofie znamenalo dílo sv. AUGUSTINA, který si přivlastnil CICERONOVU a SENEKOVU bona voluntas a prohloubil ji v ústřední morální pojem. I když jeho explicitně politické spisy nejsou voluntaristické ani kontraktariánské, vytváří Augustin ve své morální teorii silné pouto mezi souhlasem a vůlí, bez něhož by teorie společenské smlouvy byla nemyslitelná. Tento voluntarismus se u některých křesťanských filosofů, kteří následovali po Tomáši AKVÍNSKÉM, stal přímějším a výrazněji politickým. Jde zejména o VILÉMA Z OCKHAMU a Mikuláše Kusánského, kteří tvrdili, že legitimní politická autorita závisí na svobodném souhlasu těch, kdo jsou jí podřízeni.
Před vznikem školy společenské smlouvy dosáhl politický voluntarismus nejdokonalejší a nejjemnější formy v díle Francisca SUÁREZE Pojednání o zákonech a Bohu zákonodárci. Podle Suáreze jsou svobodná vůle a politická shoda analogické či dokonce paralelní pojmy; vůle je "bezprostřední příčinou" státu. Suárez shrnuje svou doktrinu tvrzením, že "lidská vůle je nutná k tomu, aby se lidé sjednotili do jediného dokonalého společenství", a že "podle přirozené podstaty věcí má člověk jako jednotlivec do jisté míry schopnost vytvořit dokonalou společnost". Pro Suáreze je zcela jasně touto schopností vůle: lidi lze spojit do jednoho politického společenství jedině "zvláštním svobodným rozhodnutím nebo na základě společného souhlasu"; lid nemůže vyjádřit souhlas, "pokudjeho činy nejsou dobrovolné".
Moderní kontraktariánský postoj také považuje politiku za legitimizovanou na základě souhlasu; závazek a autorita jsou tedy v tomto pojetí výsledkem původní svobody a odpovědnosti každého člověka, přičemž jako morální příčina působí vůle každého jednotlivce. Je samozřejmě docela dobře možné uvažovat o kontraktarianismu i ve skromnějších dimenzích jako o pokračování jistých středověkých myšlenek o smlouvách mezi vládci a lidem, lze jej považovat za umocněný konciliarismus nebo za teorii o rozumných hranicích vlády (viz POLITICKÝ ZÁVAZEK). Nevýhodou skromnějších pojetí této teorie však je, že jsou neadekvátním výkladem revoluce, kterou přineslo do politické a morální filosofie křesťanství, a tím snižují význam etických složek kontraktarianismu, jako jsou autonomie, odpovědnost, povinnost, oprávněnost a chtění.
Pojem SOUHLAS (nebo dohoda), založený na vůli a chápaný jako morální vlastnost, zaujímal v politické filosofii sedmnáctého, osmnáctého a raného devatenáctého století postavení, které nikdy dříve neměl. Například HOBBES v Leviathanu (1651) tvrdí, že "právo všech svrchovaných vládců je původně odvozeno od souhlasu všech, kterým má být v1ádnuto" (kapA2), a trvá na tom, že lidská vůle "tvoří podstatu všech dohod" (kapAO). Ve svém předcházejícím spise O občanu (1642) dokonce tvrdí: "Říkám, že ... člověk je vázán svými smlouvami, to jest měl by jednat podle svých slibů; ale že zákon mu ukládá být zavázán, to jest nutí ho plnit sliby ze strachu před zákonným trestem." (kap.14, §2.) Zde Hobbes jasně říká, že závazky pramení ze slibů, ze smluv, jejichž základem je vůle, nikoliv ze strachu před trestem, který jen posiluje záměr, jenž pramení z učiněného slibu. Když pomineme LOCKA, který tvrdí, že "dobrovolná dohoda dává ... politickou moc vládcÍ1m pro dobro jejich poddaných" a přejdeme k ROUSSEAUOVI, narazíme na tvrzení, které říká "nedlužím nic těm, komu jsem nic neslíbil... občanské sdružení je nejdobrovolnějším aktem na světě; neboť každý člověk se rodí svoboden a je svým vlastním pánem, a proto si ho nikdo pod jakoukoliv záminkou nemůže podřídit bez jeho souhlasu" (O společenské smlouvě, díl 4, kap.2). (Tato pasáž jasně ukazuje, jak jsou svázány myšlenky souhlasu, smlouvy a dobrovolného konání.) Pokud jde o KANTA, ten v Metafysických principech nauky o právu (1797) tvrdí, že je spravedlivé, aby šlechtě bylo umožněno postupně vymřít, protože lidé si nikdy nemohli přát vytvoření dědičné třídy, která si nezaslouží své postavení, a že všechny legitimní zákony musí být takové, aby s nimi rozumní lidé mohli souhlasit. Dokonce i HEGEL otevřeně píše, že zatímco "ve starověkých státech se subjektivní účel prostě shodoval s vůlí státu", v moderní době "si činíme nárok na soukromý úsudek, soukromou vůli a soukromé svědomí". Když má být učiněno společenské rozhodnutí, pokračuje Hegel, musí ,já chci" být vysloveno člověkem samým.
Přes svůj voluntarismus byl Hegel vlivným kritikem společensko-smluvní teorie státu. Po více než sto letech od jeho smrti v roce 1831 byla teorie společenské smlouvy na jedné straně zastíněna UTILITARISMEM, na straně druhé historickými teoriemi státu vycházejícími převážně Ze samotného Hegela a nacházejícími nejlepší výraz v MARXISMU. Teprve teď je tato teorie znovu oživována, zejména v díle John,! RAWLSE, který se pokouší představovat své principy spravedlnosti jako "principy, které by svobodní a racionální lidé toUŽ,ící sledovat své vlastní zájmy přijali ve stavu počáteční rovnosti za určující základní rys svého sdružení" (A Theory of Justice, s.ll). Rawlsovi nejde přímo o ospravedlnění politické autority a nepoužívá explicitně pojmů vůle a souhlasu, přesto ho však jeho pokus prezentovat spravedlivou společnost jako "dobrovolný systém spolupráce" spojuje s tradicí společenské smlouvy. Zdá se, že způsob politického myšlení vycházející od sv. Augustina a vrcholící v osvícenství se dočkal výrazného obrození. PR

odkazy
Hobbes, T.: Leviathan. Praha: Knihovna politických klasiků, 1941.
_: Celý spis O ohc'anu vyšel v překladu J. Krále pod názvem Základy .tilos(l/ie státu a společnosti v Praze v roce 1909.
Oakeshot!, M.: Introduction to Leviathan. Oxford: Blackwel1.1946.
Rawles, 1.: Theory (il Justice. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1971; Oxford: Oxford University Press, 1972.
Rousseau. U.: O společenské smlouvě, přel. E. Blažková. V: Rozpra~y. Praha: Nakl. Svoboda, 1989.
literatura
Barker, E.: The Social Contract. Londýn: Oxford University Press, 1946.
Riley, P.: Will and Po/itical Lexitimacy. Cambridge. Mass.: Harvard University Press, 1982.